Neztrácet naději. To je skutečně krásné téma. Navíc právě teď po volách, kdy je svět, tedy aspoň ten náš malý český, rozdělený na dvě poloviny. I když ještě nemám věk na to, abych mohla volit, mám věk na to, abych si o věci mohla udělat svůj názor. To, jestli bude jednou z pohledu historie správný nebo špatný, to ukáže až čas. Ale právě teď věřím, že můj názor je správný. (Jinak bych ho samozřejmě neměla).
Ne každý je spokojen s tím, jak vypadá, ale každý je spokojen s tím, jak myslí.
Bohužel se se svým názorem cítím osamělá. Má rodina to celé vidí jinak. Oni věří, že Zeman je dobrý prezident. Já neříkám, že je špatný, ale věřím, že Drahoš by byl lepší. Jejich argumenty často bývají něco ve smyslu "Jsi malá, nic o tom nevíš." "A ty tady chceš ty muslimy?" Možná, že o životě nevím tolik, jako jiní lidé. Komunismus znám jen z vyprávění a dokonce i Václav Havel je pro mě téměř historická osobnost.
Ale někdy si říkám, jaký to musel být skvělý pocit cinkat klíčema, křičet "máme holé ruce" a být tak součástí lidu, který píše dějiny. Jaký to musel být skvělý pocit mít zásluhu na pádu diktatury a na nastolení demokracie.
Během minulé doby byli dobří lidé zakázáni. Ti, kteří měli oči otevřené a viděli, co se děje, nemohli mluvit. Byli umlčeni. Někteří emigrovali, jiní zůstali a psali o svých myšlenkách tajně na psacím stroji. Byli nuceni vnitřně emigrovat.
Tak daleko dnešní doba ještě není. Nikdo není posílán do vězení za své názory, nicméně, někteří už teď volí možnost emigrace. Možná je to jen planý poplach. Snad ano. Naděje umírá poslední.
Žádné komentáře:
Okomentovat