středa 29. dubna 2020

Jak jsem zvonila klíčema

Dneska jen takový vzpomínkový článek. Jak jsem zálohovala svůj starý blog, tak jsem si své staré články znovu četla. Před asi dvouma rokama jsem napsala článek, kde jsem se mimo jiné zamyslela nad tím, jaký to asi musel být pocit při sametové revoluci cinkat klíčema a tvořit dějiny. 

úterý 28. dubna 2020

Vybíjím hněv

Občas mě na internetu naštvou antisemité. A já se bohužel naštvu celkem rychle, hlavně když mě někdo posílá do plynu... To bych pak toho člověka chtěla hrozně moc seřvat a ideálně mu třeba dát facku. Jenže to se z klávesnice dělá špatně a tak potřebuju svůj hněv ze sebe dostat jinak. To umím třemi způsoby. První je cvičení. Zapotím se a vybiju energii. Druhý je kreslení. Prostě nakreslím něco smutného a ten vztek zmizí. Občas pomáhá i hudba, ale ne vždy. A někdy to ze sebe dostávám poezií. Myslím, že ta se nejlíp tvoří když je člověk naštvaný. Nebo aspoň tak vznikla většina té mé. Někdy jsem zkoušela dělat poezii "jen tak", ale to je hrozně těžké. 
Zrovna včera mě na internetu naštval antisemita a skončilo to dvěma krátkýma básničkama složenýma kolem půlnoci.

pondělí 27. dubna 2020

Jak jsem slyšela Boha

Nedávno jsem psala o barvách judaismu a na konci jsem se zmínila, že jsem jednou slyšela hlas Boha. Dneska bych se k tomu chtěla trochu víc rozepsat, protože je možné, že to pár z vás zajímá. 

Já jsem vlastně dlouho byla spíš agnostik - Nevěřila jsem úplně v Boha, ale zároveň jsem nepopírala jeho existenci. Když jsem slyšela lidi mluvit o tom, jak slyšeli Boha a podobně, tak jsem tomu nevěřila. Říkala jsem si, že kdo ví co slyšeli, možná si dokonce vymýšlí...

neděle 19. dubna 2020

Seder

O Pesachu už jsem psala z historického pohledu a o jídle. Teď bych se ale chtěla věnovat tradicím. Protože nový den začíná se západem slunce, i Pesach začíná se západem slunce. První jídlo tohoto svátku je tedy večeře. A ta je speciální.

Této večeři se říká sederová večeře nebo zkráceně seder, hebrejsky סדר, což znamená "řád" nebo "pořádek* ". A to si pište, že má svůj pořádek. Hromada zvyků, symbolů a konkrétní postupy. Skoro jako v nějaké sektě 😀.

sobota 18. dubna 2020

Jídlo pro Pesach

O samotném svátku už jsem tady psala, takže o jeho původu si můžete přečíst tady. Dnes bych se chtěla v souvislosti s tímto svátkem víc zaměřit na jídlo.

Ve zkratce se nesmí jíst nic kvašeného, což je tradice, která pochází z toho, že židům při cestě z Egypta nestihnul nakvasit chleba. Jenže chytré hlavy, co studovali Tóru přišly s tím, že pravidel je víc. Před začátkem samotného svátku přichází "hledání chamecu". Což je víceméně znamená to, že si doma uklidíte a vysajete ty drobky na koberci 😀. A chamec je to, co se nesmí jíst o Pesach. Jenže to je pořád tohle se nesmí a tamto se nesmí, ale co se teda vlastně může?

Barvy judaismu

Napadlo vás někdy, že náboženství můžou mít barvy? Tedy alespoň svoje typické barvy. Pro judaismus je to barva "techelet", což je taková tmavě modro-fialová. V Tanachu je tahle barva zmíněná celkem 49 krát. (To jsem nepočítala, ale říká to google 😀). Vím určitě, že se o ní píše v Numeri 15:37-38 a to takhle: Hospodin řekl Mojžíšovi:"Mluv k Izraelcům a řekni jim, aby si po všechna pokolení dělali na okraji svých šatů třásně a nad třásně ať si dávají na okraj svého roucha purpurově fialovou stuhu. To se mimochodem mluví o cicitu.
Ale tahle barva se vyskytuje i na jiných místech, třeba ty "třásně" jsou na talitu, což je takový čtverec látky, co nosí muži při modlitbě.
A možná jste si také vzpoomněli na izraelskou vlajku, také má na sobě modrou barvu. To prý není přímo tachelet, ale je to tím inspirované.

Válka na dovolené

Představte si, že je vám 6 let, jste se svou rodinou poprvé na dovolené a... tam začne válka. Přesně to se mi přihodilo.

Byl červenec 2006 a my jeli do Izraele a já se tam hrozně těšila. V šesti letech jsem to nevnímala jako nějakou, řekněme "speciální" zemi kvůli mému židovskému původu, ale spíš jsem to brala jako "jů, jedu k moři, to budou kamarádi závidět" 😀. Přijeli jsme tam 10. července a plánovali jsme tam zůstat dva týdny. Byli jsme na severu Izraele ve městě Haifa. To je hned u moře, takže i když jsme se tam dostali až večer, tak jsme hned museli na pláž, protože ten šestiletý prcek (ehm, já) si nedal pokoj 😀.