Vlak s vězni (báseň)

Dnes mě na hodině češtiny zaujala tahle báseň od Josefa Kainara, tak jsem se rozhodla se o ni s vámi podělit. Myslím, že je to celkem k zamyšlení.

Stojí To za prvním skladištěm

Běžte se tam na To podívat

Já musím odtud Někam Pryč

To je jedno

Některé z nich prý už poznali

Zkuste to také Kdopak ví

Vždyť je pane patnáct stupňů mrazu

Dokud jsou poznat

Nebudou

Je pane dobrých patnáct stupňů zimy

Kolem nich všude železo a mráz

A oni ještě křičí po vodě

Pro ně je léto Smrti

Kulaté hlavy přes kraje nekrytých uhláků

V hlavách jsou oči V očích nic

Jen aby viděli s vagonu

Ti menší stoupají na něco

Na Něco

Mají tam zmrzlé:

Copak vy tady

Zato my

My slyšeli jsme ruské

Kanony

S dozorcem S posledním

Dá se trochu mluvit

Přes špásovnou ženskou

Za cigarety

Před chvilkou tu ubil pažbou pušky

Jednoho co začal řvát a zpívat

Zpíval že je z Ostravy z Ostravy

Zpíval že je doma

Pozdravte mi mé rodiče

Tam za nadjezdem

Rožák číslo dvacet

A copak vy tu

Ale my

Po nás jdou ruské

Kanony

On jediný byl při sobě a zpíval

Všichni mu začali nadávat

Ve čtyřech jazycích

Znělo to jako skřehot ptáků zimy

Neboť oni toho shora vidí příliš

Než aby se nestyděli krákat

Lidskou řečí

On jediný byl při sobě a zpíval

Teď leží leží u koupelny

Na druhém konci

Peronu

Nahý a tichý Stále stejný

Jen něco víčka

Zvedlo mu

Vlak začne ztěžka odjížděti

A on se dívá

Upřeně

Na mladé starce Staré děti

Nežli s ním couvnou

Ke stěně

Pak chňapající ruce z vozů

Chabnou a začnou

Mávati

Smrt vzbudila se při lomozu

A vraždí mrazem

Na trati

A zas Co vy tam

Zato my

Po nás jdou ruské

Kanony