Právě jsem se po několika týdnech neaktivity rozhodla, že se potřebuji vypsat. A téma "život ve vzpomínkách" vlastně krásně vystihuje to, o čem chci mluvit. Je to až jakási podivná náhoda, osud, jako by mi něco říkalo "ano, tohle si nesmíš nechat pro sebe". Nenechám tedy.
Jelikož tohle bude jakási úvaha, monolog, kde budu uvažot nad tím, jak se současnost dívá na minulost, dovolte mi začít otázkou.
Víte, přijde mi, že posledních několik dnů nebo dokonce týdnů na mě odevšaď útočí smrt. Tedy, ne doslova, nejsem v ohrožení života. Ale ve škole, na spoustu předmětech slyším jen o smrti, mučení, ponižování a lidech, kteří se sami zabili, když to přežili.
Ať už se jedná o dějepis, kde se bavíme o Holokaustu, literatuře, kde se bavíme o Arnošku Lustigovi, který přežil tři koncentrační tábory včetně Auschwitzu, nebo občanskou nauku, kde v rámci mezinárodních vztahů řešíme genocidu ve Rwandě.
Ano, nesmíme zapomenou to, co se stalo nebo dokonce dělat, že se to nestalo. Holokaust byl, Arnošt Lustig přežil a Rwandská genocida se stala.
Ale myslím si, že není dobré se v takových věcech příliš utápět, protože to obrovským způsobem ovlivňuje naši psychiku. Jednu hodinu dějepisu zvládnu, ale ne po tom, co jsme na literatuře právě dokoukali film, který skončil zastřelením asi sedmi Židů. A jak na tom byla má psychika poslední hodinu, kdy jsem musela poslouchat o další genocidě? Opravdu ne moc dobře.
Ve škole se vždy učí jen o smutných nebo neutrálních věcech. Kam se poděla radost? Stačí se podívat na hodiny dějepisu. To není jen druhá světová válka a Holokaust. To jsou války, povstání, revoluce a genocidy už od té doby, co se historie píše. Proč je historie založena jen na krveprolití?
Žádné komentáře:
Okomentovat