Představte si, že je vám 6 let, jste se svou rodinou poprvé na dovolené a... tam začne válka. Přesně to se mi přihodilo.
Byl červenec 2006 a my jeli do Izraele a já se tam hrozně těšila. V šesti letech jsem to nevnímala jako nějakou, řekněme "speciální" zemi kvůli mému židovskému původu, ale spíš jsem to brala jako "jů, jedu k moři, to budou kamarádi závidět" 😀. Přijeli jsme tam 10. července a plánovali jsme tam zůstat dva týdny. Byli jsme na severu Izraele ve městě Haifa. To je hned u moře, takže i když jsme se tam dostali až večer, tak jsme hned museli na pláž, protože ten šestiletý prcek (ehm, já) si nedal pokoj 😀.
Už si moc nepamatuju, co se dělo druhý den, byl to totiž asi ten nejméně zajímavý den z celé dovolené a už je to nějaký ten pátek... Každopádně ve středu 12. července začala válka. Totiž takhle, já jsem to vůbec nevěděla, protože mi to tenkrát nikdo neřekl. Rodiče umí hebrejsky, takže věděli, že je nějaký problém s Libanonem, ale řekněme si narovinu, Izrael má pořád s někým problém. Nebo teda někdo s Izraelem, abych se vyjádřila přesněji. Takže si takhle zpětně myslím, že ani rodiče to nějak moc neřešili.
Problém nastal až v neděli šestnáctého, kdy Hizballah (jak jsem se později dozvěděla) záměrně zaútočil na civilisty v několika městech včetně Haify, kde přistálo několik raket (desítky, pro představu, ale fakt jsem to nepočítala) a taky zabilo několik lidí. No a ten šestiletej prcek tenkrát sice nevěděl, co se děje, ale bál se. Protože i ten šestiletej prcek věděl, že není normální, aby cokoliv "padalo z nebe", bouchalo to a otřásala se kvůli tomu zem.
Každopádně, po tomhle nepěkném zážitku jsme koukali zmizet jak nejrychleji to šlo. Což v našem případě znamenalo druhý den a mezitím noc bez spánku. (Zaprvé protože jsem nedokázala usnout a zadruhé protože tam byl ještě jeden nepěkný zážitek). Potom jsme ještě byli dost dlouho na letišti (hodiny, ne dny, naštěstí), ale nevím už přesně jak dlouho. A pak šup šup domu.
Takže vlastně happy end, nikomu z nás se nic nestalo a já mám co vyprávět 😀. Samozřejmě se to snažím brát pozitivně, ale znovu zažít bych to nechtěla. Doteď se mi o tom někdy zdá...
Žádné komentáře:
Okomentovat